NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MAYHEM jsem viděl poprvé od jejich diskutovaného vystoupení na Brutal Assaultu 2006, kde polovinu lidí nadchli a druhou naprosto znechutili. Od té doby se toho zase tak moc nezměnilo. Kapela budí kontroverze i nadále, ať už vezmeme v potaz její poslední nahrávku „Ordo Ad Chao“, krátký pobyt v base, občasné vyvolání povyku, když se toho zrovna moc neděje (Attilův fešácký knírek) či třeba i politicky nekorektní trička vyrobená speciálně k aktuálnímu koncertnímu dvojbloku Wroclaw - Ostrava. Osobně si myslím, že z toho mají zúčastnění muzikanti celkem velkou legraci, což mi v podstatě potvrdilo i jejich ostravské vystoupení.
Pozorovat pětačtyřicetileté pány a zejména pak Attilu Csihara, kterak se snaží nevystoupit z mantinelů vytyčených vlastní historií a dodržet dějinami daný status blackmetalové legendy se vším, co k tomu patří, by bylo vlastně docela úsměvné, kdyby v tom nebylo možno spatřit celkem zřetelný nadhled a kapela nepůsobila tak uvolněně. Sledovat mimiku muzikantů tak bylo tentokrát docela přínosné. Necrobutcher je prostě sympaťák, Attila vybaven pouze pláštěm, umrlčí lebkou, kterou neustále vzýval a katovskou oprátkou (žádný z jeho speciálních převleků se tentokrát ke slovu bohužel nedostal) sice dští síru, ale má přitom v očích jiskřičky pobavení a nepřekvapilo by mě (nemohu stoprocentně potvrdit, jelikož díky kouři nebyl zas až tak často vidět), kdyby se i Hellhammer v průběhu svého zběsilého bubnování, které i na vypůjčených bicích zvládal levou zadní, stíhal pobaveně usmívat. Dvě kytarové posily Teloch (mj. NIDINGR, NUNFUCKRITUAL, UMORAL, OV HELL) a Charles Hedger (ex-CRADLE OF FILTH) jsou oproti ostatním přeci jen mladší ročníky, takže ti drsné pózy ještě předvádět mohou, ale stejně na sebe po očku lišácky pomrkávali.
Na malém pódiu ostravského Barráku bylo předvedené vystoupení každopádně dost působivé. K zážitku blížícímu se prvotnímu šoku (již zmiňovaný Brutal Assault 2006) sice mohlo dojít jen stěží, ale v komornější atmosféře menšího klubu (cca 150 hlav) si jej člověk mohl o to více užít a alespoň v myšlenkách - počínaje obvyklým intrem „Silvester Anfang“ spojeným s „Deathcrush“ a konče neméně tradiční řežbou „Pure Fucking Armageddon“ - se přenést do druhé půlky osmdesátek, kdy to kapela rozjížděla v zaplivaných klubech v Oslu.
Jinak MAYHEM předvedli kvalitním zvukem podpořený průlet kompletní diskografií se všemi klasickými kusy (z kultovního „De Mysteriis…“ hned čtyři skladby), takže kdo se před koncertem mrknul na přehled nejčastěji hraných písni, mohl být překvapen snad jen zařazením výtečné „Symbols Of Bloodsword“ z možná nejlepsí nahrávky MAYHEM – „World´s Lair Abyss“. Jinak došlo i na nepříliš populární album „Chimera“ („My Death“), progresivní „Grand Declaration Of War“ („A Time To Die“ + „View From Nihil“) i stále ještě aktuální „Ordo Ad Chao“ („Illuminate Eliminate“).
Attila se tentokrát trochu krotil a nepředváděl příliš velké divadýlko, zejména co se týká jeho vokálních kreací. Byl to sice on, na koho byla upoutána největší pozornost, ale spád kvalitního vystoupení svým projevem nikterak nenarušoval. Když pak byl po hodině a čtvrt konec a kapela odešla bez přídavku i nějakého výrazného rozloučení z pódia, bylo to přesně v okamžiku, kdy už by cokoliv dalšího znamenalo vlastně jen zbytečné natahování doposud velice intenzivního zážitku. Skončit v nejlepším je zkrátka výsadou mistrů.
Přestože byl celý set ukončen téměř třicet let starým „Pure Fucking Armageddon“ a hojně se v něm čerpalo z dávnější minulosti, muzikanti opětovně potvrdili, že pouze ze svého jména nežijí a světu mají co nabídnout - a to ještě stále s velikým přehledem. Jaký to rozdíl oproti - na tomto koncertě trochu nepochopitelně předskakujícím - kdysi nadějným ADOR DORATH, jejichž vystoupení plné úsměvů se k MAYHEM prostě nehodilo.
Atavistic Black Disorder / Kommando (EP) (2021)
Daemon (2019)
Esoteric Warfare (2014)
Ordo Ad Chao (2007)
Chimera (2004)
U.S. Legions (2001)
European Legions (2001)
Grand Declaration of War (2000)
Mediolanum Capta Est (1999)
Wolf´s Lair Abyss (1997)
De Mysteriis Dom Sathanas (1993)
Live In Lepzig (1993)
Deathcrush (1987)
Pure Fucking Armageddon (1986)
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.